štíty

ŠTÍTY DOBY VIKINSKÉ

roku 2013 pro Marobud napsal Sigtrygg Vlasáč

I. Úvod
    V minulosti byl štít hlavní a nejčastější obranou lidského těla a v současnosti si „vikinga“ bez štítu a helmy neumíme ani představit. Pro člověka, který rekonstruuje dobu vikinskou a její boj, je štít nepostradatelným předmětem, který několikrát za svou kariéru obměňuje. Při jeho rekonstrukci opět hraje roli cena / funkčnost / dobovost, díky čemuž se občas objevují štíty, které mají se svými historickými předlohami pramálo společného.
    Důležitost štítů v době vikinské podtrhuje nezanedbatelný počet archeologických nálezů, písemných zmínek a vyobrazení. Štíty se objevují v různých kontextech i v mytologii – štíty například tvoří střechu Valhally a na kamenném štítu stojí obr Hrungni při střetu s Þórem. Při zkoumání štítů jsou naším primárním zdrojem hmotné nálezy, protože díky nim získáváme přesné parametry štítů, a tak jsme schopni zrekonstruovat věrné repliky. Písemné prameny se také částečně vyjadřují ke konstrukci, ale zejména k samotnému používání štítů. Na oba typy pramenů se v následujícím článku detailněji podíváme.
    Tento článek chci koncipovat jako co možná nejvíce zjednodušující shrnutí. Předpokládám, že hlavní zájmovou skupinou budou čtenáři, kteří provozují historický šerm a jejichž zájem se omezuje na informace vztahující se k podobě štítu a jeho rekonstrukci. Proto ve většině případů neodkazuji na konkrétní nálezy a necituji z písemných pramenů a literatury. Čtenáře, který by se o problematice chtěl dozvědět více, mohu odkázat na následující dvě práce (oba články máme případně k dispozici):

FALK, Hjalmar. Altnordische Waffenkunde. NVAOS. No.6., Kristiania: Jacob Dybwad, 1914.
ARWIDSSON, Greta. Schilde. In: G. Arwidsson (ed.). Birka II: Systematische Analysen der Gräberfunde, vol. 2. Stockholm: KVHAA 1986, s. 38–44.

II. Hmotné prameny
Ačkoli se štíty vyráběly ze dřeva a neočekávali bychom, že se nějaké dochovají, štítů se nalezlo poměrně velké množství, ať již celé štítové korpusy, nebo jejich kovové komponenty. Tento fakt svědčí o tom, že štít byl běžně dostupný pro všechny vrstvy svobodných mužů. S vyšším postavením se pak objevovaly štíty zdobené, o čemž se ještě zmíníme. Pro detailní informace tykající se štítů doporučuji navštívit následující odkaz.

Korpus štítu (borð)
Štít se vyráběl ze sedmi či osmi prken. Materiálem u štítů z Gokstadu byly borovice, jedle či smrk, tedy nejčastěji dřeva jehličnatých stromů. Oproti tomu štíty z Birce byly vyrobeny tisu, javoru a jedle. Ve skaldských básních a zákonících (a např. Béowulfovi) se dočteme také o lipových štítech (lindiskjǫldr). Šířka štítu se pohybovala mezi c. 70–95 cm a tloušťka prken mezi 0.5–2 cm, ale existují i výjimky, které přesahují oba limity. Prkna byla spojována vnitřními žebry a byla k sobě pravděpodobně i slepována.
Vnitřní žebra se ne vždy dochovala a lze je vystopovat díky nýtům. U štítů doby vikinské je nejčastěji zaznamenané pouze jedno vnitřní žebro, které je zároveň madlem. Gulaþingský zákoník, který zaznamenává norskou právní situaci ve dvanáctém a třináctém století, praví, že každý svobodný muž v branné hotovosti musí mít štít, který je zpevněný třemi vnitřními žebry ze železa (járnspǫng). V případě použití tří žeber bylo prostřední zároveň madlem. Madlo (mundriði) bylo vyrobeno ze dřeva či železa. Štíty z Birky měly jalovcová, topolová a olšová madla. Madla mohla být zdobená řezbou a jejich zakončení mohla být zdobena bronzem a stříbrem. Madla byla různé délky – mohla dosahovat k okrajům štítů, ale v mnoha případech končila v polovině vzdálenosti mezi okrajem a puklicí. Mohla být přinýtovaná k desce nebo uchycena speciálními bronzovými svorkami. V některých případech byly nýty, které držely puklici, prodloužené tak, aby snýtovaly i madlo. Některá nálezová madla byla obalena kůží pro lepší uchopení.
Korpusy byly potaženy kůží, a to přinejmenším na přední straně. U některých anglosaských štítů (a zřejmě též u některých štítů z Birky) byly štít potažené i na zadní straně. Potažení kůží zvýší odolnost a kompaktnost štítu a umožní následné pomalování. Nález látkou potaženého korpusu mi není znám. Byly nalezeny puklice potažené textilem, ale soudí se, že na ně látka byla položena dodatečně při ukládání do hrobu.

Rekonstrukce štítů z Gokstadu a Trelleborgu (10. století) a rekonstruovaná podoba štítu podle gulaþingského zákoníku.

Kovem zdobené madlo na štítu z Birky, hrob 736, 10. století.

Řezbou zdobené madlo na štítu z Trelleborgu.

Různé metody úchopu. Vlevo rekonstruovaná podoba anglosaského štítu, vpravo rytina z Kyjeva (11. stol.)

Okovaný okraj (rǫnd)
Nepřerušované okování okrajů nebylo u štítů z doby vikinské nalezeno, ačkoli je můžeme nalézt u štítů z doby vendelské. Jsou však dochovány svorky, které více či méně hustě okraj pokrývaly. Doloženy jsou dva typy – A (který těsně doléhal na dřevěnou desku) a B (který je v záhybu vypouklý, což naznačuje, že byl používán v kombinaci s koženým lemem). Svorky byly vyráběny například z bronzu a často byly zdobené vytlačovanými ornamenty okolo hlav nýtů. U některých štítů jich bylo použito až 45, u některých naopak málo. U takových případů zřejmě nesloužily primárně k držení lemu, ale ke zpevnění korpusu a snýtovaní krajů prken.

Svorky typu A a B.

Puklice (baugr)
Puklice je více či méně polokulovitý železný předmět uprostřed štítu, který chrání ruku držící madlo. Otvor pro ruku byl kruhový, v předvikinském období se užíval také oválný, polokruhovitý a čtvercový. Při zničení štítu mohla být puklice sňata z korpusu a opětovně použita. Měla cca 15 cm v průměru. Kupole byla 3–5 mm tlustá, okraj puklice byl tenčí. Používaly se čtyři základní typy puklic a mnoho dalších atypických tvarů. Okraje atypických puklic jsou často vzorované a můžeme nalézt i okraje zdobené mosazí a cínem. Na vnitřní straně puklic se mohly objevovat runové nápisy, které označovaly výrobce nebo majitele (takové nápisy máme ve Skandinávii doloženy pro roky 200 a 1200, což by mohlo naznačovat kontinuitu takové tradice).

Typické skandinávské puklice doby vikinské. Typ vlevo dole se používal přibližně do roku 850, kdy ho vystřídal typ vlevo nahoře.

Nákresy netypických skandinávských puklic doby vikinské.

Očka
Na některých štítech z Birky byla nalezena očka, na kterých bylo připevněno řemení. Očka byla navlečena na skobu, která prostupovala ze přední strany štítu na zadní, v některých případech procházela i skrz madlo. Archeologie nabízí několikero možností jejich umístění, nejčastější bylo po obou koncích delšího či kratšího madla.

Nákres očka, které sloužilo pro zavěšení řemenů. Birka, hrob 407.

Malování
Štíty doby vikinské nebyly jednotné, právě naopak. Každý štít byl unikát s rozličnými barvami a motivy. Bitva proto musela být hotovou hrou barev. Malovalo se na kožený, případně textilní potah, ačkoli například štíty z Gokstadu mají malbu přímo na dřevě. Doložené jsou černá a žlutá, červená a bílá, tmavě modrá a tmavě zelená barva. Kombinovaly se například černá-žlutá a červená-bílá. Základem barev byla olejová báze, do níž se přimíchávaly minerální pigmenty:

Barva	Použitý materiál (+ olej)
bílá	gesso ze žloutku(?)
červená	oxid železitý (Fe22O3) nebo sulfid rtuťnatý (HgS)
černá	dřevěné uhlí
tmavě modrá	směs práškové bílé křídy a dřevěné uhlí
žlutá	oxid arzenitý (As2O3)

Pro motivy používané na štítech viz III. Ikonografický materiál. Částečně se dochovaly i další fragmenty malování:

Fragment malovaní na štítu z Ballateare na ostrově Man, 10. století.

Fragment malovaní na štítu z Grimstrupu v Dánsku.

Fragmenty malovaní na štítu z Grimstrupu v Dánsku.

II. Písemné prameny
    Mezi písemné prameny zařazujeme eddickou a skaldskou poezii, runové nápisy, ságy, zákoníky a mimoskandinávskou literaturu, z nichž některé se problematiky štítů dotýkají více, jiné méně. Mezi nejobsáhlejší můžeme jednoznačně zařadit ságy a skaldskou poezii. Musíme však připomenout, že ságy nejsou dobovým pramenem, proto byly sepisovány v období 13. století a omezují se na prostor Islandu a Norska. Pro zájemce odkazuji na kvalitně zpracovaný článek shrnující literární zmínky o štítech.

Štíty se podle různých pramenů používaly při nejrůznějších mírových a válečných příležitostech. Obecně však můžeme říct, že se štíty mohly hrát svou úlohu v pozemním, jízdním a námořním boji. Sloužily však také jako interiér síní a do štítů se tlouklo při schvalování výroků soudu a při pohřbech. Štíty používají téměř výhradně muži. Výjimku tvoří valkýry a štítonošky (skjaldmær), které se objevují v mytologických a hrdinských příbězích. Nositeli měli být také extatičtí bojovníci berserkové, kteří do okrajů štítů měli v boji hryzat.
    V pozemním boji se štíty mohly užívat při soubojích či bitvách. Krytí se štítem bylo každopádně považováno za umění, které je třeba se naučit. Štíty se v boji často štípaly, ale občas se naopak o kvalitní štíty ničily zbraně. V legálních soubojích (hólmganga) každý bojovník užíval tři štíty, které mu podával jeho sekundant. Islandské ságy podávají mnoho detailních informací o používání štítů v menších šarvátkách. Dozvídáme se tak, že štíty se v některých případech držely oběma rukama, útočilo se jimi na hlavu, eventuálně se do nich kopalo, při používání obouručních zbraní se věšely na záda a v ojedinělých situacích se házely na protivníka. Nositel mohl za štítem schovávat sekerku a držet ji spolu s madlem. Na štítech se také odvlékají z boje padlí, přičemž v tomto kontextu může jít o mandlové štíty, o nichž bude ještě řeč. V bitvách se se štíty pracovalo mnohem komplexněji a šikovaly se do různých formací – řady (fylking), štítové hradby (skjaldborg) a prasečího šiku (svínfylking) – ve kterých musely být překrývající se štíty ve stejné výšce i hustotě. Před bojem se za zpěvu tlouklo do štítů, což skaldové zmiňují tak, že štíty jsou „hlučné“. Franské anály zmiňují, že když se Seveřané v boji vzdávali, zdvihali štíty nad hlavy.
    K jízdnímu boji nemůžeme říct mnoho, protože se pravděpodobně příliš nepraktikoval. Koně sloužili hlavně k převozu bojovníků, ale boj na koňském hřbetu byl díky třmenům možný. Obrazové kameny znázorňují jezdce se štítem v levé či pravé ruce, nikdy však v bojové pozici. Runový nápis na kameni z Röku (cca rok 800) naopak hlásá: „teď opásán štítem [přes ramena] sedí ve střehu na svém koni“. Tento odstavec tedy můžeme uzavřít tak, že boj na koních nebyl obvyklý, nicméně k němu mohlo docházet a se vší pravděpodobností také docházelo. Štíty se přitom mohly nacházet ve dvou pozicích, v ruce či na zádech.
    Štíty dnes také spoluvytváří populární vzhled severských lodí. Je však otázkou, nakolik se tyto štíty používaly také v boji. Štíty se v boji na moři používaly a my můžeme teoretizovat o tom, zda zavěšené a používané štíty byly tytéž. Obrazové kameny a výjevy na mincích naznačují, že štítů bylo na palubě víc než členů posádky, což dosvědčuje například nález gokstadské lodi, na které bylo zavěšeno 64 štítů pro 32 veslařů. Štíty se navzájem překrývaly, což zmiňují například i skaldové, kteří mluví o štítové formaci „klínu“ (hamalt) na lodích. Ať se štíty k boji používaly či ne, mohly být zavěšeny pouze v případě, že loď plula pod plachtou. Řada štítů zajišťovala rovněž ochranu před vlnami a větrem a dávala lodi majestátní vzhled, který mohl být využíván při doplutí do přístavu.
    Zdobené štíty byly velmi cenné a jednalo se o typický dar na velmožských dvorech. O jejich cennosti svědčí i různá jména, například Þorveigarnautr („Þorveižin dar“) a Svalinn („Chladný“; mytologický štít). Hodnotu štítu také odráží fakt, že se v jedné sáze muž pomstí za spálení štítu zabitím.

Různé štítové formace.

Ke konstrukci štítů můžeme z písemných pramenů doplnit, že se objevuje několik typů štítů: kruhový, mandlový a atypické štíty, např. targa.

Kruhový štít
Fakt, že se štíty vyráběly z prken, básníci neuvádějí, referují o štítu nejčastěji jako o brodu, desce, dveřích, listu, měsíci, mraku, plotu, poli, slunci, zdi či zemi, což přesvědčuje o jejich celistvosti a kruhovém tvaru. Jiné písemné prameny, například zákoníky, hovoří o štítech, které byly vyráběné ze dvou (tvíbyrðingr) a více vrstev desek (dokonce až sedmi!). V několika básních je zdůrazněna plochost štítu. Zmíněno je železné i zlaté okování štítu. Pozlacené puklice a nýty měly mít štíty posádky, kterou roku 1040 obdržel dánský král Harðaknút. Štíty byly vybaveny popruhy z látky (skjaldarband) či kůže (skjaldarfetill) a v době neužívání se štíty věšely „na krk“ nebo „na rameno“. Řemení mohlo být prodlužováno a povolováno dle potřeby.
Dozvídáme se také mnoho cenných informací o výzdobě. Štíty mohly mít bílou, černou, modrou, rudou, tmavě zelenou a zlatou barvu, přičemž každá strana štítu mohla být jinak barevná a přední strana mohla být dvoubarevná. Roku 1015 měli mít bojovníci norského krále Óláfa bílé štíty s pozlacenými, modrými či červenými kříži. Prameny se shodují, že povrch štítu mohl být pozlacen. Drahé štíty byly často vymalovány mytologickými a hrdinskými příběhy (kruh, který malované příběhy v takovém případě opisovaly, se nazýval baugr) a zvířecími i lidskými figurami. V jedné sáze je zmíněn Islanďan, který si přiveze z Byzance okolo roku 1030 štít, na kterém je vymalována postava. Štíty měly být vymalovány postavami draků a lvů, což nemusí být nutně anachronismus, protože podobné motivy je možno spatřit na výšivce z Bayeux. Dalšími vyobrazenými zvířaty mohli být jeleni, jestřábi či medvědice (po kterých se štíty nazývaly bera). Takové postavy jistě musely být vymalovány určitým stylem, který se místně a časově lišil. Na čelní straně štítů se pak měly vyskytovat zlaté pláty a drahokami, k čemuž lze najít paralely ke štítům z vendelského a anglosaského období. Dozvídáme se, že tyto ozdoby mohly vážit i dvanáct uncí (336 g) a že mohly být v boji odseknuty a dočítáme se o jejich sbírání na bojišti. Bylo důležité, aby štíty co nejvíce zářily a odrážely tak vlastníkovo postavení.
Zajímavou kapitolu tvoří štíty vymalované bíle a červeně. Červené štíty se v pramenech objevují jako symbol války, mluví se také o „válečných štítech“ (herskjǫldr). Bílé štíty a jejich předání či ukázání byly naopak symbolem míru, tzv. „mírové štíty“ (friðarskjǫldr). Byly naznačeny teorie, že barva štítů souvisela s národnostní příslušností (Dánové měli mít štíty červené a Norové bílé), ale tento názor není možné akceptovat, protože štíty nefungovaly jako rozpoznávací symbol jednotlivých družin. Když se v prameni objeví rudý štít, pak víme, že se vždy jedná o útočníka, nikoli obránce. A nemusí jít o útočníka v negativním slova smyslu – rudá může symbolizovat jeho bojové dovednosti a zakrvácenost jeho štítu. Možná proto na jednom runovém nápisu čteme o jistém Ásgautovi s příjmím „Rudý štít“ (kámen z Rønninge).
Mandlový štít
Tento typ štítu nebyl typickým severským štítem a pokud se v pramenech objevuje, je složité říci, zda se jedná o pravdivý zápis či anachronismus. Pokud vím, existuje pouze jeden relevantní důkaz, který pochází z roku 1066, tedy ze samého závěru doby vikinské. Skaldská strofa složená norským králem Haraldem Krutým v bitvě u Stamford Bridge říká, že norské štíty měly mít „vypukliny“ (bugr), jinak řečeno, měly být konvexní, což může odkazovat právě na mandlové štíty. V ságách se pak dočítáme o „vypouklém štítu“ (holfinn skjǫldr) či „uzavřeném štítu“ (luktr skjǫldr), které mohou opět odkazovat na konvexní štíty. Také je zmíněno, že tyto štíty měly špičatý konec (sporðr), který mohl být zabodnut do země. Na znamení míru se měly takové štíty otáčet vnitřní stranou k nepříteli. Mandlové štíty známe i z mincí dánského krále Knuta Svatého (1080–86).
Atypické štíty
V ságách můžeme najít štíty, které nejsou pro předkřesťanskou a raně křesťanskou Skandinávii typické. V mnoha případech se jedná o anachronismy. Tak je tomu například u „pukléře“ (buklari), který se objevil ve Skandinávii až v pokročilém středověku. V jedné básni 10. století nacházíme štít s označením targa, který se pak dále objevuje v několika ságách. Mělo jít o menší kruhový štít vhodný k soubojům. Objevují se také štíty jiné než kruhové, například Sága o Grettim, která se vztahuje k počátku 11. století, hovoří o rohu štítu.

III. Ikonografický materiál
Předmětů, ze kterých můžeme čerpat informace o štítech, je několik. Jsou mezi nimi například obrazové kameny, mince, tapisérie a sošky valkýr, přičemž nejčastěji jsou štíty zastoupeny na obrazových kamenech, kde se vyskytují v pozemním boji (soubojích i bitvách), při jízdě na koních a na bocích lodí. Vědci se domnívají, že štíty byly záměrně ryty nebo malovány ve správném poměru k tělu. Proto došli k závěru, že se objevovaly štíty dvou velikostí, a sice okolo 80 cm a 60 cm. Pokaždé jsou však kulaté. Puklice je na nich znázorněna pouze výjimečně.

Souboje na obrazových kamenech z Hunninge (7. – 8. stol.) a När (9. stol.), Gotland. Můžeme si povšimnout, že štíty mají rozdílné velikosti.

Scéna z runového kamene z Ledbergu, 11.století. Muži třímají dva rozdílné štíty. Můžeme si všimnout, že muž nahoře drží štít puklicí směrem k sobě a spolu s držadlem svírá kopí.

Přívěsky valkýr. Zleva: Valkýra z Wickhamu, Anglie; valkýra z Hårby, Dánsko; valkýra z Vrejlev, Dánsko. Nápadné jsou různé motivy, podoba madla štítu a také nestejný způsob držení.

Nahoře: Vyobrazení jezdce na kamenu z Tängelgårda, Gotland, 8. století. Dole: Jezdecká soška z polského Lisówa.

Mince, Hedeby, 9. století.

Výjev lodi na "prasečím hřbetu" z Lowtheru.

Skandinávský výjev lodi na „prasečím hřbetu“ z Lowtheru, Anglie.

Obrazový kámen z Broa.

Loď s překrývajícími se štíty na obrazovém kameni z Broa, Gotland.

Výjev na výšivce z Bayeux, rok 1077. Na výšivce se vyskytují jak kruhové, tak mandlové štíty. Malování rovněž není jednotné, díky čemuž je dobrým zdrojem informací pro zkoumání motivů v závěrečné fázi doby vikinské.

Mince Knuta Svatého (1080–86). Král zde sedí se svými atributy, mezi nimiž je i mandlový štít.

Výjev jezdce na tapiserii z baldisholského kostela, Norsko, 12. století.

Skandinávské i mimoskandinávské motivy na kruhových a mandlových štítech v období doby vikinské a povikinské.

1 – (bez motivu) tapisérie z Osebergu, brož s valkýrou ze Gammel Hviding; 2a a 2b – tapisérie z Osebergu; 3 – valkýra z Vrejlev, 4a – valkýra z Hårby; 4b – kámen Stenkyrka Lillbjärs III; 4c – socha valkýry a jezdce z Tissø; 5 – socha valkýry z Hedeby; 6a – Stuttgartský žaltář; 6b – Zlatý žaltář svatého Havla, Stuttgartský žaltář, kámen z Tängelgårda; 7 – jezdecká soška z Lisówa; 8 – výšivka z Bayeux; 9 – Temple Pyx; 10 – šachová figurka z Lewis; 11 – tapisérie z Baldisholu; 12 – výšivka z Bayeux

IV. Závěr a zhodnocení replik
    Tento závěrečný bod chci věnovat interpretaci informací, které jsem zde uvedl, a zároveň kritice současné podoby replik, které jsou využívány na historických akcích.

    Kruhové štíty byly v překřesťanském období (do 10. století) typicky kruhové s centrálním držením. Jejich rozměry a tloušťky kolísaly mezi několika intervaly. Zadní stranu štítu spojovalo jedno vnitřní žebro, které bylo zároveň madlem. Štíty, vyráběné ze sedmi až osmi prken z jehličnatého stromu, byly potahovány surovou kůží. Okraje štítů byly dodatečně zesilovány koženými lemy a kovovými svorkami. Mobilitu štítu zajišťovaly dvě očka s řemenem.
    V období 11. století se objevuje zlom a do skandinávského kontextu se z kontinentální Evropy dostávají mandlové štíty. V anglosaské Anglii dosáhly velké popularity ještě za konce doby vikinské, ačkoli nevytlačily úplně tradiční kruhové štíty. Ve Skandinávii byl nástup mandlových štítů pozvolnější a ještě ve 12. století můžeme objevovat zmínky o kruhových štítech. Jako první pochopitelně přejímali jižní zvyklosti králové, jejich vazalové a družiny. V závěru doby vikinské byl jak norský, tak dánský král již vyzbrojen tímto typem štítu. Při rekonstrukci štítu doby vikinské se jednoznačně přikláním ke kruhové formě.
   Zmínky o štítech hovoří o bohatém zdobení figurální malbou. Takové malování musíme chápat jako známku vyššího statutu. Štít byl koneckonců spotřební zboží a jeho zdobení bylo nákladné. A hlavně, nákladná malba byla doprovázena i drahocennými kovovými doplňky. Majitel zdobeného štítu dával svým majestátním vybavením, tedy i štítem, najevo svou movitost. Dále se jistě vyskytovaly štíty, které takto zdobené nebyly a které byly pomalované jednobarevně. Vzhledem k faktu, že muž štítů vlastnil několik, mohly být některé ponechány nenabarvené v přírodní barvě.

    Štíty, které jsou v současnosti používány v historické rekonstrukci a šermu, prošly možná komplikovanějším vývojem než štíty v době vikinské. Je však třeba připomenout, že informací o tomto netradičním období v našem prostředí bylo pomálu a skupiny spolu nespolupracovaly. Zároveň se hledal a dosud hledá kompromis mezi historickou věrností a funkčností tak, aby byl štít co možná nejdobovější a vydržel několik let. Dlouhou dobu se objevovaly a stále objevují štíty překližkové, jejichž výroba není zdaleka tak nákladná. Na straně druhé stojí štíty prkenné, které se svou konstrukcí shodují s archeologickými nálezy. Důležitost hraje také použitý materiál – použijeme-li jakožto nejlevnější dřevo smrk, pak se nevzdalujeme od předlohy. K tomu však dochází, chceme-li používat jako vikinský štít proutěný či slaměný korpus, který není nijak podložen.
    Naše štíty se mohou konstrukčně lišit v použití většího poštu vnitřních žeber. Na původních štítech se s železnou pravidelností objevuje pouze jedno, zatímco naše praxe pracuje se třemi. A není se čemu divit, chceme-li, aby štít sloužil a nemusel být neustále obměňován. A při čtení textu norských, byť pozdějších zákoníků o používání tří vnitřních žeber musíme uznat, že lze dnešnímu způsobu stěží něco vytknout.
    Co však již není tak v pořádku jsou tvary puklic. Názorně jsme si ukázali, že se objevovalo vícero jejich typů. Rozhodně doporučuji všem, kdo přemýšlí o výrobě nového štítu, aby volbu puklice pečlivě zvážili a případně oslovili kováře se svou speciální prosbou. Rovněž vnitřní očka a zdobení madla ve většině případů chybí. Absolutním fiaskem je pak použití nepřerušovaného okování, jehož výskyt není vůbec zaznamenaný. K takovému železnému okraji navrhuji alternativu ve formě koženého lemu s kovovými (železnými či jinými) svorkami.
    Poslední a zřejmě největší kámen úrazu vidím v malování štítu. Malba v současnosti slouží k rozlišení jednotlivých skupin, což na jedné straně chápu, ale na straně druhé bychom se měli těmto ahistorickým prvkům vyvarovat. Štíty by měly být častěji a různoroději malované (viz poslední obrázek), přičemž složitost malby by měla odpovídat postavení ve skupině. Mám-li shrnout úroveň našich rekonstrukcí jednou větou, pak musím uznat, že je ucházející, protože zde můžeme spatřit jak žalostně špatné, tak výjimečně dobré repliky. Doufám, že tento článek donutí řadu čtenářů k zamyšlení a pomůže tak úroveň štítů nadále zlepšovat. Pokud o výrobě nového štítu teprve přemýšlíte, jste nyní již natolik znalostně vybaven, že můžete navštívit náš článek o samotné rekonstrukci štítu.