Báseň na kováře Thoradina Žádná práce není dřina, k mým uším se doneslo, takové, jak kovařina! Není lepší řemeslo! Z měchů prudký vítr vane, výheň sálá, oheň plane, kladivo tvar dává kovu, kterým kovář zas a znovu bije do své kovadliny, vyrábí zbroj pro hrdiny, kalí svojí ocel v sudu nováček u Marobudu. Brousí čepel svého meče, zbavuje ji rudé rzi, ví též, jak vést kruté seče, vypalovat saské vsi. Je útěchou pozůstalým, kteří přišli o chotě, přítelem je dokonalým, nenechá mě v samotě.
Budoucnost "Já až jednou budu velký, odrostu od prsu selky," řekl hošík mladý, jenž pod Hrútastady ležel s druhem v seně, s dudlíkem a v pleně, "stanu se zlým válečníkem, který lidi děsí křikem. Budu vlastnit sekeru, život mnohý seberu, v cizině já budu lovit, mé jméno se bát vyslovit budou ve všech koutech světa, plenit budu všechna léta. Bít se budu na přídi. Můj meč všechno zařídí." Někde v dáli houkla sova, tu se druhý chopil slova: "Doufám, že, až vyrostu, nepovedu cti prostu živnost, obchod nebo tak, nechci létat jako pták. Zamýšlím jet ke dvoru naučit se hovoru. Budu se bít na povel a krev pouštět budu z těl! Budu věrným družiníkem, plnit budu přání krále, a to každým okamžikem, i když budu mít namále. Slávě mého velitele obětuji síly v těle, bít se budu jako lev, dokud ve mně bude krev." "Plenit budu země Britů, štípat kraje budu štítů, budu loupit v jižních vodách, zpívat o mě budou v ódách. Získám spoustu pokladů, zlato, stříbro, šperky, celou zemi okradu o nejlepší dcerky. Děsit budu tamní lid, nebude mít nikdo klid, zasévat zlo budu stále. Zdaří se mi zajmout krále a zabít ho poštěstí, vzniknou o mě pověsti, Na Severu budou zvěsti, že Island je domov štěstí." "Až mne můj pán pohostí, skládat budu přednosti jemu k nohám v básních, které po mých dásních vydají se, tuším, rády k jeho uším. Můj král mne snad ocení, zářným kovem odmění. Budu jeho blízkým rádcem, v skvělém šatu a s kabátcem, a když dojde na čas boje, obléknu se do své zbroje. Sekat budu zatvrzele svého krále nepřátele, hrdinně až nakonec strhnu jejich praporec." "Vidím, co se stane, chvíli svojí smrti, soupeř mě rozdrtí, má hranice plane. Klády rychle vzplály, zřel jsem, jak se vrata otevřela zlatá nebeské Valhally. Za prahem mne čeká překrásná valkýra, před vládcem pokleká, pohár s kvasem svírá, jenž mi s úctou dala, místo mi určila u boha Heimdala, družina to čilá!" "Do poslední chvíle bránit zarputile budu svého pána, skolí mne však rána. Komoň s osmi údy do nebeské půdy vez mne, tam, kde stála blyštivá Valhalla. Bil jsem se zběsile, když jsem byl na zemi, vždy proti přesile, a odměnou je mi úcta einherjarů, s kterými u piva poznáme rozmarů, jako dřív zaživa." "Prosím svého bratra, že, až mi dáš vale, plát pod tebou vatra bude, ve Valhalle najdeš pro mne místa, takže budu vědět, že mne čeká jistá židle, v níž mám sedět!"
Lindisfarne V zemích, v nichž hovoří se anglicky, mnoho mnichů vydechlo navždycky. Poslyš příběh, jenž se stal pověstí, o útoku plného bolesti. Krvavá to byla lázeň, o niž liči tato báseň. Říká se, že dávno kdysi opustil dav norské mysy, a vydal se na svou pouť, každičký sjel mořsky kout. Opřel se houf do vesel, Ódin tím byl převesel, vypravil se na jih, v kterýchžto mdlých krajích zapomenut byl ten zvyk, štípat štíty, činit ryk! Poslyš příběh, jenž se stal pověstí, vypráví o anglickém neštěstí. Přes moře spěl s množstvím břitů na drakkarech postrach Britů, ladnou vodou plují v dál, šťastný vítr pomáhal. Šinou se kalnou hladinou, plenit jdou zemi tu nevinnou, již má Kristus ve své moci v bílý den i v temné noci. V průběhu června, se tvrdí, že připluli muži hrdí ke Svatému ostrůvku, na němž svedli bojůvku. Poslyš příběh, jenž se stal pověstí, nic dobrého křesťanům nevěstí. Černé se lodě do břehu boří, vodní příšery, dřevění oři. Noha se pohanů na cestu dává, ruka však plamenem bitevním mává po všem, co je tolik směle, že se skrývá v lidském těle. Osmý červen, to je den, kdy byl Kristus zavražděn. Kněží se utápí v kaluži, zbyle voj na svou loď naloží. Zpět, vojáci, plujte po moři! Lindisfarne plamenem hoří. Poslyš příběh, jenž je tak proslulý, ačkoli ty doby již minuly. Lupem se doma piráti pyšni v jakési norské osadě říční, zatímco Boží domov dým halí, těla se v prachu a krvi váli. Svatí knězi staly se otroky, mrznou a vzpomínají na roky, které nebyly pro jejich oči tak smutné, jako každé výročí, které připomíná jejich ztráty v den, kdy byly svaté modly sťaty. Trojka Noren se jim stala v mnohem Synem, Otcem, Duchem, novým bohem. To byl útok, jenž je tak proslulý, při němž cizí mnichové zesnuli, podnikli jej vikingové, předzvěstí byl éry nové.
Londýnský most padá dolů To mi řekl starý kmet, že před pouhou stovkou let bylo běžné, aby pirát anglickou krev jal se stírat, ale nyní je tu zas třesknutý ten jejich mráz, jenž přiváže ke kříži vše, neb má zrak ostříží. Vikingové, jaká běda, létají jak havrani, znám dost mužů, jimž kdys děda smrt našel jim pod zbraní! Objevil se dávný plamen, který pálí vesnice, anglických zlý svůdce panen ničí zemi, běsníce. Londýnský most dolů padá, nezbyla z něj ani kláda. Řeka Temže, tok to velký! Dar mu byl dán značné délky. Každý, kdo se po něm plavil, ještě dlouho poté pravil, že se jen málokterá řeka z nočního šera budí déle, ve všem že vyniká řeka Temže. Řeka Temže, tok to velký! Dar mu byl dán značné délky. životem to v něm jen čiší, ačkoli je dnes již tišší, než v minulém století. Bylo právě podletí. Lesem zněl jen věčný klid. Lidé měli blahobyt. Londýnský most dolů padá, náporem pohanů strádá. V tom se kdosi chopil rohu a zatroubil hlasitě. Lomoz zněl zpoza ostrohu, vše ztichlo okamžitě. Vítr dul až skoro zpíval, po řece sem ďábla přivál. Zjevily se náhle lodě, tři století stále v módě. Náhle nebe potemnělo, barvu hadů ihned mělo. V kraj se temná nesla píseň jejich vesla. Klesla rychle obloha, znamení to od boha. Vítězství je na dosah pro toho, kdo nezná strach! Londýnský most dolů padá, na říční dno se pokládá. "Sílu mně i mému rodu," modlili se za úrodu, "Bozi, zabijte Krista! Kéž mu Norna smrt přichystá! Ať nás tato země vítá, ať nám častý obchod skýtá, nechť jsou brány dokořán každému, kdož Seveřan!" "Každý tu má blahobyt, to se všichni budem mít!" jásali hned válečníci, s bujnou kšticí, jizvou v líci. Ódin slyšel jejich přání, tu se zatměl znenadání jinak jasný blankyt. Kristus zůstal zakryt. Zem zmizela ve stínu, zamířili k Londýnu. Londýnský most dolů padá, vikinský útok se spřádá. V dávných dobách město Londýn umně bylo postaveno, odtehdy tam namířeno mají kupci každý podzim. Lidem se však podařilo, - severská tak vzplála zlost - dílo, jež se dřív mařilo - postavili nový most! Každý je tak bohatý, že jen zlato nosí od krku až po paty. Chodí také bosí, aby nebyl pošpiněn zlatý chodník, když po něm spějí za svým obchodem přes most, každý s průvodem. "Dřevěný most, jak div, jenž se nestal nikdy dřív! Jaká drzost, jaké zlo, loďstvo tu teď uvázlo! Však on se zpět na dno vrátí, až ho naše moc uchvátí, marná byla tato snaha, země potká svého vraha!" Londýnský most dolů padá. Sláva! To je paráda! Brázdí vlny při břehu a všichni jsou ve střehu, nasazují helmice, staví se na pozice. Připravují svoje štíty, zkusmo ostré tasí břity. Běda mu, kdo v seči schová se a brečí! Vůdce lodí křičí: "Útok! A můj povel "zpět ni krok" chovejte stále v paměti, zbavme se nízké havěti, která přes tok mosty staví, která svého Krista slaví, která nemá žádné svaly a nechce jít do Valhally!" Londýnský most dolů padá, anglický lid vojsko střádá. "Stihl jsem se pokřižovat!" děl mnich strachem bezbarvý, jenž se nešel nikam schovat, a v mžiku byl bez hlavy. Jednají dle zvyklosti, vikingy jsou od kosti. Bitva byla velmi lítá, smrt to byla okamžitá. Bitva byla brzy z léta, hejno vran na trupy slétá. "Slyš mne, hrdý Londýne! Doufám, že tvůj lid zhyne. Snad se během naší bouře dostane ti pouze kouře. Shoďte, druzi, jejich most, připravme je o radost, ukažte těm knězům Krista, že jejich smrt bude jistá!" Londýnský most dolů padá, družina to vidí ráda. Most byl zbořen, strhnut na dno, bez obrany to šlo snadno, a tak lodě plují dál, vítr jimi kolébal. Řeka Temže, tok to velký! Dar mu byl dán značné délky. Před nimi již nic není, celou zemi vyplení! A tak drakkar dále pádí, míří k troskám svojí zádí.
Sudba Po nebi plují modravé mraky, neznámý muž k nim točí své zraky. Vzhlíží k nim, modlí se a jen věří na pomoc bohů, kteří ho střeží: "Snad za stovku generací najdou se i lidé tací, kteří zjistí, co se dělo, i když zetlí moje tělo, shnijí všechny moje kosti, zprávy o mé velikosti budou žít do konce času, plnit budou funkci hlasu! Lidé budou všemožní, ale hlavně bezbožní, hrdost zmizí, ne jak dnes, zvlčí dříve krotký pes, možná, že i Soumrak bohů krví zbarví nám oblohu. Slunce zhasne kvůli vlku, Měsíc zmizí v jeho krku. Za tu velmi dlouhou dobu, kdy já budu ležet v hrobu, svět podlehne svojí zkáze, zničí své tok času hráze." I po stovce generací jejich duch se nevytrácí!
