Cesta za smrtí

Kapitola 1

Olaf seděl u Fjordu na chladné zemi. Hleděl daleko před sebe zrovna ve chvíli, kdy se zimní slunce právě nořilo do chladné mořské hladiny, která byla neklidná stejně, jako jeho mysl. Byl zahalen v těžkém vlněném plášti, který volně splýval přes ramena bez jakékoli spony či jehlice držící plášť zapnutý. Ale Olafa dnes netížila myšlenka chladu, nebo nepohodlí. Byl až příliš zaneprázdněný vnitřními chmury.

Světla ubývalo a každý dávno spěchal do svých domovů, jelikož venku přestávalo být bezpečno. Chlad byl větší a větší a jen málo opozdilců se toulalo venku, spěchajíc do vesnice. Ale Olaf stále seděl na zemi a hleděl vpřed, ale na dohled toho bylo čím dál tím méně. Fjordy, lesy a vše v okolí halila tma do svého temného hávu, studený vítr započal foukat poněkud dravěji a ve větvích stromů to začalo hrozivě šepotat.

Po Olafovi se však nikdo moc nesháněl. Nebyl na živu už nikdo z jeho blízkých. Matka zemřela před třemi zimami a otec o sedm zim dříve. Padl v boji při nepokojích u jižních hranic. Byl to rybář z nedalekého Trondheimu. Při nepokojích byl povolán, aby splnil brannou povinnost. Olaf vzpomínal na ten den, jako by to bylo včera. Otec popadl sekeru, kterou často štípal dřevo, bylo to vše co tehdy měl. Jeho hlavu nechránila kovová helma a tělo se nemohlo pyšnit drahým kroužkovým oděním, které tehdy nosili jen ti nejbohatší muži.

Jistý Alvi , přítel Olafovi rodiny jej poplácal po rameni a řekl: "Zuřivě muži bojují a ocelí havrany krmí a zemi bohatě krví napájejí, avšak oni budou brzy napájeni medovinou a pivem nejlahodnějším v síních Valhally , čest jim prokázána bude, neboť se stanou Einherjary.

A pak odešel. Olaf na to vzpomínal se smíšenými pocity. Stejně jako jeho otec chtěl padnout v boji. Netoužil po slávě ani po hrdinných činech. Žil již sám, od jeho narození uběhlo již sedmnáct zim a neměl žádnou ženu. Žil osamoceným životem, stejně jako jeho otec lovil ryby a často sedával sám právě u jednoho fjordu, kde byl skvělý výhled. Se západem slunce spěchal do svého domu, ale dnes tomu bylo jinak. Tma již zahalila vše kam okolo dohlédlo a na Olafa čekala mnohá nebezpečí. Medvědi, vlci či snad nešťastný krok ve zmatené tmě cestou zpět, byť cestu Olaf dobře znal.

Mnoho lidí nemělo pro Olafa pochopení. Vytýkali, co jen mohli. Že je samotář, že si ještě ženu nenašel a nemá žádného potomka, který by slul jeho jménem. Olaf přemýšlel o opravdu na tuto dobu zvláštní věci. Nesnažil se dělat si nepřátele, nesnažil se vycházet s lidmi zle, ale nic si nenechal líbit. Měl úctu ke starším, ale přemýšlel o tom, do jaké míry toto vlastně lze?

Vše co udělal, nebo o co se snažil, byť z dobré vůle většinou končilo špatně a lidé si všímali více výsledku, než by se zajímali o původní záměr. Snažil se konflikty řešit v míru, nechtěl mít nepřátele mezi svými lidmi, ale někdy to bylo těžké. Věděl, že přiznávat vlastní chybu je někdy důležité, ale zároveň jej zraňovala skutečnost, že má někdo na vrch. Nebo, že se ostatní snaží při každé příležitosti Olafa potopit, jako balvan vhozený do moře, které se před Olafem schovalo ve tmě.

Necítil se být nějak důležitý. Věděl, že pokud opustí svůj domov a odejde pryč, místní si toho všimnou pouze tehdy až budou chtít znovu Olafa ponižovat. Ale kam by šel? Někomu by se tato otázka zdála jako skutečně složitá, ale Olaf měl jasno. Odejde kamkoli to jen půjde. Bude se účastnit výprav do dalekých krajů a bude bojovat. Zemře v boji, jako jeho otec a nikomu zde chybět nebude, padne a snad si jej Valkýra vyvolí a vezme jej do Valhally. Tam pak usedne spolu s ostatními padlými za velký dlouhý dřevěný stůl k velké hostině v přítomnosti bohů.

A tak se stalo, že jediným smyslem Olafova života se stala samotná smrt. Po ničem jiném netoužil. Ale smrt byla všudy přítomná. Každý den hrozilo, že by mohl Olaf umřít. Ať už chladem, nebo hlady, či snad, že by jej roztrhal medvěd, nebo vlk, nebo by se stal obětí nějakých uprchlíků, které ting zbavil možnosti žít v této zemi za různá provinění. Ale jedině smrtí v boji se tak mohl mladý Olaf setkat s Valkýrou. Náhle se Olaf zvedl ze země po několika hodinovém sezení. Tělem mu projel mráz a prsty měl zkřehlé. Nohy už ani necítil a každý jeho krok se mu zdál tím zcela zmatený. Opasek stahující jeho jednoduchou vlněnou tuniku nesl malé pouzdro z tlusté hovězí kůže a v něm se schovával malý avšak ostrý nožík, kterým Olaf většinou kuchal ryby. Vyndal jej z pouzdra a pevně svíral v ruce. Měl v úmyslu vrátit se zpět domů, ale nyní již s jiným úmyslem, než kdykoli předtím. Nyní měl v hlavě daleko jasněji. Půjde hledat smrt avšak na bitevním poli.

Cestu, kterou se Olaf k Fjordu vydával dobře znal, ale tma ji změnila k nepoznání. Olaf pomalu a opatrně našlapoval svýma zmrzlýma nohama mezi popadanými větvemi a haldou ostrých kamenů. Rukou mával daleko před sebou, jako slepec ohánějící se svou holí, když se snaží zjistit zda mu v cestě nic nepřekáží. Olaf necítil strach, byť dobře věděl, že jeho život může skončit okamžitě, nedbalým krokem, nebo bolestivým rozsápáním za živa nějakou dravou šelmou. Smrt přeci hledal, ale stále měl na paměti, jak zemře. To bylo důležité. Pokud by zemřel jiným způsobem, odešel by zřejmě do Hellu, do síně, které vládne bohyně Hell. Na půl mladá žena, na půl stářím sešlá babizna." Tam se mi slávy nedostane", pronesl v duchu Olaf, ale jeho mysl byla neustále v rozporu, neboť přece žádnou slávu nehledal. Věděl, ale že pokud padne v boji a odejde do Valhally, setká se svým otcem, a nebude hanbou celé rodiny, jako jediný muž zemřelý stářím či jinou smrtí, která se obecně považuje za potupnou.

Terén se začal mírně svažovat a Olaf cítil, jak se mu nohy podkluzují, snažil se zachovat rovnováhu, ale brzy upadl a pohmoždil si rameno. Když pocítil palčivou bolest, znenadání nahlas zabědoval a drsnými slovy nešetřil, stejně jako ten nejdravější bojovník nešetří svými ranami sekerou, nebo mečem. Po chvilce vstal a jeho vztek byl daleko větší, jako by snad i samotná zem již ho dále nechtěla nosit. Ale nelitoval se. Pokračoval dál v cestě a tělo měl již natolik promrzlé, že bolest v rameni po chvilce již necítil.

Netrvalo dlouho a vrátil se do vesnice. V domech plápolali ohně a všichni byli v tuto dobu již uvnitř svých příbytků. Olaf prošel na konec vesnice, až tam kde se země znovu svažovala a po chvilce došel ke své skromné chýši. Oheň nehořel a byla všude tma. Sáhl po křesadle, které téměř poslepu nahmatal na dřevěné hrubě opracované truhle a hned vedle popadl křesací kámen. Už jen zbývalo někde nahmatat troud a snažit se rozdělat oheň. Ale jeho prsty byly natolik zkřehlé, že údery kamene o křesadlo se uhodil do prstu, na čemž jistě měla i svůj podíl neproniknutelná tma. Olaf chtěl znovu hlasitě vykřiknout a něco pěstmi rozbít, ale svůj vztek utápěl hluboko v sobě až se mu hrdlo svíralo.

"Vztek si nechám pro své nepřátele," pronesl Olaf, když po chvíli pocítil na svých promrzlých prstech proud krve, která zpočátku hřála. Ale Olaf naprosto odevzdaně odhodil křesadlo spolu s kamenem kam si do tmy. Netrápilo jej kam. Nezajímal se o to a ulehl na velkou dřevěnou lavici nedaleko vyhaslého ohniště, nahmatal kožešiny, do kterých se zahalil a snažil se usnout. Mráz byl krutý a Olafovi nedal příliš spát, neustále se snažil zachumlat pod plášť i kožešiny, aby mu bylo méně chladno. Bylo mu lhostejné, že do rána umrzne, svůj život nepovažoval za důležitý a zda se ráno probudí, nebo se stane potravou divokých šelem, mu bylo opravdu jedno. Ale na druhé straně myšlenky na boj, Valhallu a opětovné shledání s jeho otcem, jej podněcovalo k tomu, aby tuto noc vydržel na živu. Byl již unavený přemýšlením a se zlobou a vztekem ležel, hledíc směrem k vyhaslému ohništi a na jazyk mu přicházela slova, která živila jeho touhu po tom, aby jeho život vyhasl stejně jako oheň, který před nějakou dobou ještě v chýši plápolal. Vzduch byl mrazivý a těžký, ale po chvíli Olaf usnul. Zakrátko zaslechl něčí kroky. Opatrně kdosi našlapoval, Olaf popadl svůj malý rybářský nožík. Venku již slunce vstávalo a zalilo krajinu rudou září. Promrzlá zem se třpytila před dopadem prvních ranních, slunečních paprsků a vzduch byl těžký a mrazivý jako vždy. Olaf sňal ze sebe kožešiny, kterého ze všech sil chránili před větším chladem, zahalil se do pláště, smetl si z jemných vousů jinovatku a ruka svírající nožík hrozivě vyhlížela před jeho tělem. Šel dál a dál, ven z příbytku, snažil se zjistit co to zaslechl před několika okamžiky. Když vyšel ven spatřil tam dva muže, kteří si něco povídali opodál. Oba měli na hlavě čapku obšitou kožešinou, na sobě pláště sytějších barev a opásáni byli opasky s blyštícím se kováním, které se lesklo v záři slunečních paprsků. Široké pytlovité kalhoty byly pod koleny staženy v napevno omotané ovinky táhnoucí se až do bot. To vše na ně prozrazovalo vznešený původ. V tu chvíli se jeden muž otočil směrem k Olafovi, zbystřil a rychle tasil meč. Čepel se zaleskla a hrozivě mířila směrem k Olafovi. Muž nahlas zvolal: "Co tu chceš s tím nožíkem" A jeho slova doprovázela pára linoucí se z jeho úst.

Olaf znejistěl. Nevěděl, kdo jsou ti muži zač a tak se zmohl jen na pokornou odpověď: "Nic pane."

Muž se na něj zadíval povýšeně a ten druhý, snad jeho přítel hleděl směrem k Olafovi a celou situaci rozťal, jako úderem meče jednou větou: "Ty tu žiješ chlapče " ?

Olaf se již nezdráhal odpovědi. Ale tón jeho hlasu zněl pořád nejistě. "Ano žiji zde pane, jsem rybář."

"Tak rybář?" zeptal se ten prvý muž, jenž neustále hrozil Olafovi hrotem svého zdobného meče. A Olaf dobře věděl, že tento muž bude jistě vysoce postavený, snad ne sám pobočník nějakého významného muže z dvora, nebo že by, snad ... samotný jarl? Olaf si nic nedomýšlel, raději nechtěl. Ale to už se do debaty vmísil znovu druhý muž: "Tak to bude snad poslední mladík v této vesnici, Einare."

"Ano, žije tu na samém okraji," přitakal druhý muž. Pak náhle přestal výhružně mířit hrotem proti Olafovi a řekl: "Válka si nevybírá dobu, válka si nevybírá dny. Verbujeme každého, kdo udrží zbraň v ruce a Tobě chlapče zdá se, odvaha nechybí."

"Verbují?" pomyslel si Olaf. Jeho šance zemřít v boji se přiblížila, snad bohové mu právě tyto dva muže přivedli do cesty. "Odejdu do Valhally a setkám se s otcem, znovu spolu pozvedneme rohy s medovinou," pomyslel si.

"Vezmi si co uneseš!" přikázal Einar, půjdeš s námi. Olafovi se rozbušilo srdce, věděl že přichází šance, na kterou čekal a nehodlá ji rozhodně promarnit.

Kapitola 2

"Pohněte sebou!" zařval mohutným hlasem muž, který pochodoval vedle řady tvořené branci z okolních vesnic. Měl dlouhé hnědé vlasy spletené do úhledného copu, obočí měl husté, jako zde bývají ranní mlhy a od nosu podél úst mu stékal pramen dlouhých vousů. Přes sebe měl plášť, jenž měl na rameni upnutý krásně zhotovenou bronzovou sponou. "Nemusím vidět víc a je mi jasné, že tento muž je vysoce postaven a jistě není radno pokoušet jeho trpělivost pomalými kroky, byť mě mé nohy sotva nesou," pomyslel si Olaf a raději na sobě nedal, že je k smrti unaven. Řada pochodovala skrz mlčící, hustý les. V paprscích slunce se třpytily líně poletující vločky sněhu, ale téměř nikdo se neodvážil zdržovat pozorováním těchto věcí, pro které máme zimu rádi. Po dlouhé době se řada na povel konečně zastavila. Muži se ocitli na planině, aby si odpočinuli. Ale odpočinek to byl spíše symbolický, leckdo se nestihl ani pořádně napít vody, kterou si muži uschovávali v kožených čutorách. Ač to bylo zvláštní, Olaf nepřemýšlel o tom, že má již pochodu dost. Že snad už není schopen ani jediného kroku, bylo to jednoduše tím, že nad sebou nepřemýšlel. Pouze poslouchal rozkazy a nehodlal se protivit ani jednomu.

Když už začínalo být i slunce unavené a rozhodlo se k spánku ulehnout, Einar a jeho branci dorazili do tábora. Olaf se rozhlédl a spatřil velmi mnoho mužů. Někteří nosili dřevo k ohništím, jiní strážili tábor, další zase stavěli jednoduché přístřešky mezi stromy, nebo své plachty podpírali mohutnými větvemi, ležícími všude kolem. Einar dal povel k pochodu do tábora, nově příchozí branci se seřadili do jedné dlouhé řady a čekali. Po chvíli přišel za Einarem mohutný, rudovlasý muž. Tvář měl špinavou a vlasy rozcuchané. Výraz měl ostrý, jako hrot kopí a vousy měl spletené do jednoho ne příliš dlouhého copánku, na jehož konci se blyštil stříbrný korálek.

"Přivádíš nové muže, Einare, a to je potřeba! Bojovníků není nikdy dost a však mnohem lépe je, když velíš méně bojovníkům, než více trhanům."

Einar se zahleděl na řadu mužů, převážně mladíků v otrhaném odění. Byli špinaví a vysílení po cestě, ale poslušně stáli a čekali co se bude dál odehrávat. "Tihle budou bojovat a budou bojovat tvrdě a nelítostně" ! Pronesl hlubokým a rázným hlasem Einar zároveň k brancům a zároveň k onomu muži.

Po té byli všichni rozděleni do skupin po dvaceti mužích a každá skupina dostala své místo v táboře. Olaf se stal součástí skupiny, kterou tvořili muži většinou stejně staří, jen hrstka z nich mohla pamatovat více zim než Olaf. Jeden muž se postavil před tuto nepočetnou skupinu branců a pronesl: "Musíme si rozdělit úkoly! Proto žádám, aby skupina pěti mužů přinesla dřevo, dalších pět mužů sežene něco k snědku. Dalších pět se bude střídat na stráži a ti ostatní seženou vodu. Já budu součást skupiny jdoucí na lov." Pronesl vážným hlasem, všichni se na něho dívali a usoudili, že nějakého vůdce potřebují a tento muž zřejmě ví co je vše třeba, proto nikdo neprotestoval a každý se chopil svého úkolu. Věděli, že je to nezbytné.

Když se opět všichni sešli v táboře, bylo vidět že se všichni opravdu snažili. Vedle ohniště byla hromada dřeva, voda byla nanošena v kožených čutorách a v dřevěných vedrech, která byla nově příchozím k dispozici. Jídla nebylo mnoho, ale muži se spokojili i s tím málem co měli. Byla již tma a spousta ohnišť v táboře již hořela a poskytovala, tak světlo a teplo. Olaf přišel k ohništi, které bylo několik kroků od něj a poprosil muže sedícího na širokém štítu, zda by si nemohl vzít z ohniště jeden hořící klacík a zažehnout tak jejich vlastní ohniště.

Muž se na něj podíval a upřeně hleděl do jeho očí, pak se pousmál a pronesl: "Ty jsi ještě nikdy nikam netáhl že ne hochu?" "Ne, netáhl jsem ještě za bojem," odpověděl Olaf tak pokorně, aby byl uctivý. "Myslel jsem si to," řekl onen muž a sám Olafovi podal kus hořící větvičky. Olaf poděkoval a zpátky se vracel opatrně a hleděl, aby mu plamínek nezhasl. Kryl jej rukou před chladným a silným větrem až se mu podařilo dojít na konec své cesty k ohništi, kde již čekala připravená hromádka slabých, suchých klacíků a chomáče uschlé trávy. Jen co muži rozdělali oheň, sesedali se kolem ohně a pustili se do jídla. Věděli, že zrovna tato večeře může být jejich poslední a tak zcela nepřítomně hleděli do ohně a ukusovali sousta okoralého, nekvašeného chleba, tvrdých placek a starého sýra.

Vděčně vše zhltli do posledního sousta a zapili studenou vodou z potoka. Olaf se upřeně díval do ohně a ohříval si své zmrzlé nohy. V ten okamžik si všiml, že mladík sedící naproti němu vytáhl z koženého, hrubě šitého pouzdra nůž a odřezával pomalu a soustředěně jeden dlouhý, ne příliš široký pruh, ze svého silného, vlněného pláště. Pak si vzal onen vlněný pruh a omotával si jej kolem prstů, přes klouby a zápěstí až k lokti. Olaf nechápal co to dělá, ale když mladík uchopil do ruky svou sekeru a zkoušel jak s ní dovede zacházet, když má ruku takto omotanou, vše mu došlo. Zjevně se snažil si chránit paži všemi dostupnými prostředky, které měl k dispozici. A Olaf si uvědomil, že on žádnou ochranu do boje nemá. Ale k ničemu by mu nebyla, přišel najít hrdinskou smrt, hodnou válečníka, aby mohl odejít do Valhally. Hlavou se mu míhala spousta otázek, jako lososi v řece, ale byl již tak unavený, že po chvíli se přikryl pláštěm, schoulil se k ohni a okamžitě usnul.

Kapitola 3

"Co je to?" zabrblal Olaf, ještě schoulený pod pláštěm u vyhaslého ohniště. Ale po chvíli si uvědomil, co jej probudilo. Začalo lehce sněžit a na jeho tvář dopadalo lehce a líně několik sněhových vloček. Pořád však ležel a zahleděl se do ohniště, kde z hromady hořícího dřeva zbyla jen hromádka olověně šedého popela s několika žhavými uhlíky, které zářily rudě a ještě pořád z té kupičky sálalo teplo. Když se Olaf díval do ohniště již nějakou dobu, vyrušily jej nějaké kroky. "Vstávej!" Ozval se povel, tak hlasitý, že musel vyplašit všechnu lesní zvěř.

Olaf neváhal ani chvíli a okamžitě vstal. Před ním stál statný muž, na hlavě měl vlněnou čapku obšitou kožešinou. Byl zahalený ve vlněném těžkém kabátci a přes rameno měl hozený plášť, jenž byl na pravém rameni sepnutý jehlicí vyřezanou z parohu. Byl opásán ne příliš širokým opaskem, kterému dominovala bronzová přezka a skutečně krásně zhotovené nákončí. Na opasku měl koženou tašvici šitou jemným stehem a s parohovým knoflíkem. Na druhé straně opasku se mohl tento muž pyšnit dlouhým bojovým nožem, kterému se zde říkává sax. Dlouhá, chladná, kovaná čepel naražená v parohové rukojeti a uschována v koženém pouzdře.

Toho všeho si Olaf dobře všiml, ale stále mlčel a čekal, co se bude dál odehrávat. "Seřadit!" zavelel muž hrubým hlasem. Všichni se okamžitě seřadili a hleděli před sebe, zcela vyrovnaně a odevzdaně. "Odpochodujte do středu tábora, nováčci musí projít výcvikem!" zaburácel muž a odešel.

Bylo brzy ráno a okolí bylo zahaleno do husté mlhy. Sněhové vločky se nechávaly unášet větrem a líně dopadaly na zem. Slunce se ještě nestačilo řádně probudit, ale celý tábor už bděl. Olaf si při pochodu všiml, jak se střídají stráže. Ti, kteří byli v noci na pozoru, si směli konečně chvíli odpočinout a vystřídali je ti, co mezitím odpočívali. Čím více se Olaf a ostatní branci blížili do středu tábora, tím více si začínali všímat elitních bojovníků. Dobře živení a mohutní muži. Vlasy zdravé, dlouhé a husté, stejně tak i vousy. Na sobě měli velmi silné kabátce z ovčí vlny a přes ně nosili kroužkové zbroje sahající do pasu, avšak rukávy měly krátké. Zbytek paže byl chráněn dlouhým rukávem právě těchto těžkých vlněných kabátců a ještě navíc byl omotán pruhy silné vlny a přepásán koženými řemínky. Někteří měli dokonce u pasu meč v dřevěných pochvách potažených jemnou kůží se zdobným bronzovým kováním. Na zádech nesli široké štíty potažené plátnem a surovou kůží. Uprostřed se nacházela puklice, jenž byla přichycena velkými nýty a celý štít byl pomalován. Často si Olaf všiml černé a bílé barvy, někdy pak spatřil i žlutou a občas hnědočervenou. Byla to opravdu krása. "Kéž bych takové předměty též vlastnil," pomyslel si Olaf. Ale to už došli na místo určení, kde již čekalo několik mužů nastoupených v řadě. A tuto řadu doplnil též i Olaf a zbytek mužů co přišli s ním.

Pak si Olaf všiml, že přichází Einar, byl oděn v tlusté vycpávanici, v ruce měl kopí a na zádech si nesl štít. Zadíval se ostře na muže stojící v řadě a cynicky se pousmál. V ten okamžik přijížděl vůz naložený hromadou štítů. Některé byli nově zhotovené, některé byli už starší se stopami značného opotřebení. Když se vůz zastavil, několik mužů začalo štíty z vozu vykládat a náhodně je odevzdávali brancům stojícím v řadě. Na Olafa zbyl starý štít již značně poničený a místy dokonce děravý, ale pokud ještě alespoň trochu slouží, nebylo třeba se jej zbavovat.

Olaf byl utvrzen v názoru, že tento štít před ním vlastnilo zřejmě několik lidí, tím že si u madla štítu všiml rozlehlé skvrny zaschlé krve a zbytků lidské kůže, ale neměl čas nad tím přemýšlet.

"Vy! Branci, vesměs rybáři, tkalci, hrnčíři, řezbáři, nebo čím jste kdy byli! Dnes zakusíte jiné řemeslo! Však vy hadrníci a trhani, v boji budete v zadních řadách, ale i na ty se dostane, jen se nestrachujte! A pak ukážete, že vám zabíjení není cizí, budete zemi napájet krví z žil druhých! Budete porcovat ty řvoucí kusy tuhého masa! Budete bodat do těch měkkých těl a kosti lámat!"

Einar si svůj projev vychutnával a s radostí hleděl do těch vystrašených tváří. Ne jednomu branci se svíralo hrdlo a srdce bušilo, jako na poplach. Leckomu se třásli ruce a brady. Nebyli to válečníci, nikdy ještě člověka většinou nezabili, ale tohle bude jiné. Olaf stál v řadě a hrdě hleděl vpřed, strachu neodpovídal rozechvělostí těla, ani rozbušeným srdcem. Myslel na to, že před mnoha zimami, tak i jeho otec zde musel stát a teď tu stojí i on. A brzy se s ním setká ve Valhalle.

"Taste zbraně!" zavelel Einar. Převážně muži tasili sekery, které nebyli ani kdo ví jak velké, či snad těžké. Obyčejné hrubě kované sekery, které se ve vesnici hodili k občasnému sekání dřeva, ale nyní budou s nimi sekat do těl jiných lidí.

"Řada!" zavelel Einar a muži zdvihli své štíty před sebe, tak že se dívali přes horní okraj dopředu avšak to bylo vše, co je v tomto zmatku napadlo učinit. Ale to už se na Einarův rozkaz k řadě blížilo několik dalších mužů a řadu vyrovnávali údery kopím, které vlastnili a poskytovali brancům i další kruté nápovědy. Tvrdé kopance a prudké zacházení nebylo výjimkou.

"Šik!" zařval prudce Einar a muži zazmatkovali. Avšak jejich pomocníci jim rychle vysvětlili co, že to mají vlastně dělat. Branci srazili štíty k sobě a rameny se tiskli jeden na druhého. Tvořili pevnou stěnu štítů, jak se ji zde říká skjaldborg.

"Deset kroků vpřed!" zněl další Einarův rozkaz a řada pochodovala dopředu, kdo nešel stejným krokem a zpozdil se, nebo kdo byl příliš rychlý a byl moc vpředu, byl na svou chybu upozorněn surovým úderem dřevěného ratiště přes záda. "Řada se nesmí roztrhnout! Nepřítel toho nesmí docílit, natož aby se trhala vaši vinou, vy prašivci!" pokřikovali Einarovi pohůnci dohlížející na výcvik.

Pak řada pochodovala o deset kroků zase zpátky a již si každý dával pozor, aby šel stejným krokem, ale pravda byla, že v řadě o téměř 120 mužích, bylo obtížné pochodovat stejně rychle. Navíc bahnitý a kluzký terén nepřispíval pevnému postoji, jehož bylo v řadě třeba. Snad celé dvě hodiny, řada pochodovala sem a tam, učili se různé formace a kdo udělal chybu byl surově zbit, ale nikdy ne tak moc, aby nemohl pokračovat ve výcviku. Branci už necítili své ruce, svaly je pálily, nohy bolely, tak i celé tělo od krutých ran a v tu Einar zavelel, konec. Všem se ulevilo, ale pořád zůstali nastoupeni v řadě. Byli zesláblí, neb nic nejedli a taková námaha si žádala své oběti v podobě absolutního vyčerpání. Pak byli branci rozpuštěni a přiděleni zpátky ke svým skupinám. Dostali za úkol nanosit hromady dřeva a tak znavení a vyčerpaní, odebrali se do lesů ,aby bylo večer čím krmit plameny.

Z posledních sil skupinky mužů přinášeli hromady dřeva do tábora, neměli sílu brát větší a těžší větve a tak si vybírali pouze ty tenké. Byli shrbení a hleděli do země po celou dobu práce. Když skončili, každá skupinka byla svolána na určité místo uprostřed tábora. V mnohých brancích se rozléval strach, že se bude pokračovat ve výcviku, ale nakonec zjistili, že se jedná o něco jiného. Stáli se zde dlouhé fronty u zásobovacího vozu. Na němž seděl stařec zahalený v hrubé tunice a v plášti. Na voze měl pytle s hrubě umletou moukou a každému nasypal hrst do dřevěné misky, které byli k dispozici.

I Olaf dostal svůj příděl. Ta hrstka hrubé mouky s otrubami, bylo jediné jídlo, které dnes viděl a které jeho tělo tolik vyžadovalo. Žaludek měl prázdný a tělo zesláblé. Šel tedy k potoku a do dlaní nabral vodu, kterou smísil v misce s moukou. A řádně rukou promíchával až vzniklo těsto. Olaf si musel dávat pozor, aby nepřidal vody příliš, pak by to byla spíše řídká kaše, ale to nebyl jeho záměr. Když mu v misce vzniklo těsto, uhnětl z něj několik bochánků, ze kterých v ruce vytvořil placky.

Pak už jen zbývalo rozdělat oheň. Uchopil tedy hrubě kovanou ocílku, pazourek a kus troudu. Přišel k ohništi, ohořelým klacíkem uhrabal kupičku popela a přiložil na něj troud, pak se porozhlédl a snažil se někde najít suchou trávu, nikde ji moc nebylo a tak se Olaf vydal po okolí až pár trsů našel a natrhal si je. Pak se vrátil k ohništi a na troud položil trs suché trávy a pazourkem několikrát soustředěně udeřil do ocílky. Jiskřičky po chvilce začali odlétávat. Jedna se chytila v troudu, kterou se Olaf okamžitě snažil rozfoukat. A skutečně podařilo se. Z malé kupičky se započal vznášet slabý sloupec kouře a Olaf přidával suché, slabé větvičky až nakonec oheň vzplál. Pak popadl plochý kámen, oprášil jej dlaní, přiložil k ohni a kladl na něj placky. Nebylo jich mnoho. Pomalu je nechal opékat z obou stran, teprve teď se mohl konečně najíst a pokusit se tak nabrat nové síly, ale pár moučných placek nemělo šanci mnoho sil Olafovi znovu dodat.

Pouze seděl na zemi zahalený pláštěm a hltal jednu placku za druhou s vnitřním neklidem, že se brzy zase začne něco dít.

Kapitola 4

Vítr se začínal zrychlovat a nabíral na síle. Olaf seděl u ohniště, které již pomalu vyhasínalo, neboť přikládání nevěnoval velkou pozornost. Zadíval se na oblohu, mračna se zatahovala a v tu chvíli měl pocit, že zahlédl havrana. Snad samotné znamení bohů. Olaf si uvědomil, že toto je právě ta chvíle, kdy nemá smysl cítit slabost, kdy je třeba vytrvat, bojovat! Styděl se sám za sebe, když cítil slabost a únavu. "Ne! Zem, Thorova matka, bude nasycena krví našich nepřátel!"

Pravil mladý rybář a bylo jisté, že jeho smýšlení již není smýšlení rybářovo, leč bojovníka.

Popadl svou sekeru a vydal se do středu tábora, neboť doufal že se brzy dočká dalšího secvičování boje.

Vítr foukal pořád velmi silně, nadzvedával plachty přístřešků a obloha byla temná. "Thor mě sleduje, dívá se a já jej nezklamu! Obstojím," mumlal Olaf s ledově chladnou vážností, sledoval oblohu a nehleděl, kam šlape. Náhle nedopatřením vrazil do jednoho muže, který stál opodál a snažil se rozdělat oheň, což se mu nedařilo a proto byl velmi rozlícený, když do něj vrazil Olaf, jeho nasupenost se jen zvýšila, jako vlna na širém moři.

Otočil se, popadl Olafa za rameno a hrubě pronesl: "Ty prasečí hlavo! Vrazil jsi do mě!" A už se chystal, že Olafa uhodí pěstí do obličeje. Napřáhl se, ale Olaf jej zasáhl pěstí dříve do žeber. Až se sám podivil, kde se v něm náhle bere ta zuřivost.

Muž zachroptěl, ale spíše se rozlítil ještě více a udeřil Olafa pěstí do brady a hned další ranou jej srazil k zemi, až Olaf vyplivl krev. Ale nedbal tupé bolesti a rychle uhnul před krutým kopem jeho soka. Postavil se na nohy a zaťal ruce v pěst, chtěl jej zbít. Když se nový nepřítel po Olafovi ohnal, aby jej řádně ztrestal, Silně zahřmělo, dokonce tak silně až se všichni podívali vzhůru k nebi, v tu chvíli Olaf využil situace a udeřil vší silou pěstí svého soka no nosu, během chvíle mu z nosu vytékal silný proud krve, tekoucí přes ústa až k bradě odkud se proud měnil v rubínové kapky, kanoucí na zablácenou zem.

Mírně si otřel nos a důkladně si prohlédl svou zakrvácenou ruku, jeho zuřivost se zvýšila ještě daleko více. Olaf věděl, že jej musí zabít, stůj co stůj! Není už jiného východiska. Když v tu náhle se do sporu vložil Einar.

"Dost! Tak to se podívejme, jaké válečníky zde máme!" Přihlížející davy mužů zaburáceli smíchem a dále se zvědavostí přihlíželi tomu co se děje. "Když jste měli pochodovat v řadě, ve vašich tvářích jsem spatřil slabost, na jazyku smrt a teď se tu bijete. Nu dobrá já vám dám možnost! V mém oddílu řešíme trable souboji!"

Pravil chladně Einar a poručil pro každého přinést tři štíty. Pak přikázal vykolíkovat prostor do tvaru čtverce, kde se měl Olaf utkat se svým nepřítelem. "Každý máte tři štíty, ten komu nezbude žádný štít, nechť se brání, jak umí... a bojovat budete pouze v tomto čtverci!"

"Jak se jmenuješ? Chci znát jméno muže, kterého zabiju"! Pronesl nadneseně Olaf. Protivník se zatvářil rozlíceně a krev mu ještě pořád ukapávala od brady. "Jsem Bjarni, syn Knutův. A jak zvou ostatní tebe? Neb smrti se nevyhneš." "Jsem Olaf a ani deset štítů tě nezachrání před smrtí!"

Bjarni se rozhněval, popadl štít, sekeru a se zuřivým řevem vyrazil na Olafa, který však nelenil a též popadl štít a svou zbraň, zaujal stabilní postoj a vyčkával až se Bjarni přiblíží.

Oba se srazili štíty a hlučná rána se rozlila do okolí. Po ní následovaly další a hlučnější, to jak sekery obou mladíků dopadaly na kované puklice štítů. Zuřivě se oba bili, připraveni zabít jeden druhého, jako dva vlci. Olaf se kryl neobratně, neměl ještě žádné zkušenosti a tak si často svými kryty bránil ve výhledu a často riskoval, že jej Bjarni překvapí. Ruka mu už slábla a svaly pálily námahou, ale jeho vztek a zuřivost mu nedovolili polevit. Však Bjarnimu se podařilo udeřit do horní hrany Olafova štítu a tak mu jej srazil na obličej. Byť byl štít olemován konopným lanem a následně pruhem surové kůže, sedřel si Olaf kůži z nosu a hned začal krvácet. Zastihla jej palčivá bolest, ale přidávala mu jen na zuřivosti. Z posledních sil vrazil do Bjarniho svým štítem, a ťal sekerou hbitě a tvrdě. Až uslyšel praskot prken a jedno skutečně vylomil. A však kůže pořád držela, ale bylo to slabé místo tohoto štítu a tak i Bjarniho ochrany. Olaf to dobře věděl a tak o krok ustoupil, aby si udělal prostor pro závěrečnou ránu, avšak Bjarni se ohnal rychleji svou sekerou, Olaf ji zachytil štítem, srazil jeho ránu stranou a vši silou sekl sekerou do místa, které prosvítalo, neboť jej překrývala už jen kůže. Rána byla natolik silná, že pronikla kůží a jelikož toto slabé místo se nacházelo nedaleko madla Bjarniho štítu, zasekla se taktéž i do jeho kloubu. Bjarni vyjekl bolestí až se prohl v zádech a snažil se štít upustit, ale zaklíněná sekera mu to nechtěla dovolit. Olaf se snažil sekeru vytáhnout a Bjarniho dorazit, ale nedařilo se. A tak se vši silou naklonil na Bjarniho, aby jej dostal na zem. Pomalu se Bjarni prohýbal v kolenou, až téměř poklekl a v tu chvíli udeřil Olaf hranou svého štítu nepříteli na krk. Bjarni okamžitě padl již bez odporu k zemi a aby se Olaf ujistil, že jej již neohrozí, udeřil jej do krku ještě třikrát, dokud neuslyšel hlasité křupnutí. Pak od bezvládného těla ustoupil a až po chvíli si jeho tělo uvědomilo, jakou fyzickou zátěží vlastně prošlo. Olaf upadl na zem a snažil se popadnout dech. Díval se na oblohu pořád tolik temně zamračenou a sledoval hustá temná mračna, jak neklidně plují.