Prokletí

Nad obzorem záře klesla,
prchající před vlky,
statný muž jal se vesla,
když vlny příkré umlkly.

Ticho vládne kolem,
temný obzor usíná,
kdo je v tomto kraji jarlem?
Ke břehu zrak upíná.

Když tak hledí z dáli k lesu,
uzří špatné znamení,
postava podobná tak běsu,
její pohled neměnný.

Vítr náhle rychle duje,
a loď rychlost nabírá,
tak prudce k břehům pluje,
prokletí daň svou vybírá.

Muž hmatá jílec u pasu,
nehledíce zloby,
život visí jen na vlasu,
přicházejí mdloby.

Břehy temné již se blíží,
a postava zle hledící,
muž však k smrti vzhlíží,
jako viking plenící.

Čekající až se srazí,
loď rychlá se břehem,
pak do postavy hrot vrazí,
se zuřivým úsměvem.

Loď rychle k břehům míří,
muž z jílce čepel tasí,
hladinu moře kolem víří,
až život stvůře zhasí.

Do břehu se příď noří,
silně lodí otřásne,
srdce válkou hoří,
kdo dnes živý vyvázne?

Vichr silně stromy kloní,
mračna táhnou k obzoru,
chladné čepele zvoní,
v přísném bohů dozoru.

Přízrak z hlubin lesů,
tasil čepel chladnou,
silou tisíců běsů,
a s přesností ladnou.

Chladný vítr z fjordů,
muže pevně objímá,
dávný zahubitel lordů,
k útoku se ubírá.

Krajinou se nese zpěv,
Mečů tolik zdobených,
k zemi kane první krev,
z ran bolestí zkrápěných.

Ostří tělem probíhá,
přeřezalo žíly,
srdce pomalu usíná,
bolestí muž kvílí.

Přízrak z hlubin smrků,
v chladné noci mizí,
z nedalekých lesních vrchů,
nedobrou byl vizí.

Tělo chladne na břehu,
proudy krve stékají,
po kvílení není slechu,
havrani nad ním létají.

Vlna chladná, posel moře,
tělo z krve omývá,
rychlostí statného oře,
tajemství mnohá ukrývá.

Břehem rudý příliv běží,
z mrtvého se prodírá,
nehybně tam leží,
vědomí se zavírá.

Havran sletěl k muži,
zobákem do zad klove,
zkrze vybledlou kůži,
na moři smrt plove.

Havran svědkem byl,
že nemůže být stoletým,
ač bije se ze všech sil,
ten kdo je prokletým.