Řekl jsem si, že by některé lidi mohlo zajímat, jestli a jak jde vyrobit přilba v naprosto primitivních podmínkách. Navíc můj poslední počin (Výroba lamelové zbroje) byl shledán užitečný. Pohledal jsem tedy fotky z výroby a pokusil se sepsat pár řádků. Jak asi po přečtení uznáte, napsal jsem jich trochu víc. Neměl jsem to původně v úmyslu, nicméně věřte, že ne proto, abych někoho odradil nudným čtením dlouhých popisů a postřehů. Ale prostě proto, že mě tato tvořivá práce těšila a šla mi od prstů.
Poté, co jsem vystřídal mnoho přileb, z čehož jsem byl už nešťastný a o pár tisíců chudší, jsem se rozhodl jednu helmu si udělat sám. Hned od začátku jsem si dal předsevzetí, že chci helmu pokud možno co nejvíce originálu podobnou, černou a z dvou milimetrového plechu. Abych mohl vůbec začít, potřeboval jsem tedy nějaké podklady, za které jsem pojal přilbu z Gjermundbu, vikinskou přilbici, která byla vykopána a kterou asi všichni známe, stejně jako její více, nebo méně povedené variace. Udělal jsem si teda představu o tom, jak by měla moje budoucí helma vypadat, a hned jsem tuto představu přenesl na papíry a kartón. Asi za dvě hodiny přede mnou ležela kostra přilby z papíru. Této kostry jsem se chtěl pokud možno co nejvíce držet, ale musíte uznat, že papír a železo není úplně to samé. Dalším důležitým krokem bylo sehnat materiál, který by byl dostačující na můj velkolepý a vysněný projekt. Byl jsem se proto podívat v prodejně s hutním materiálem a zjistil jsem, že tabule plechu, kterého bych chtěl využít by mě stála +-1000 a to ta nejlevnější. Vrátil jsem se tedy k osvědčené metodě, neboli: "to nejcennější lidé vyhodí" a zašel jsem se poptat do šrotu, jestli by byli tak hodní a dovolili by mi si nějaký ten plech odkoupit. Ti souhlasili, takže jsem si odnášel sedmnácti kilový smotek plechu, který předčil mé očekávání. Ušetřil jsem 700,- a dostal úplně nový plech, k tomu i namazaný.
Hned poté, co jsem dorazil k domu, nastal problém co s tolika plechem budu dělat, nehledě nato, že byl skladný asi jako kráva v letu. Musel jsem tedy plíšek nastříhat na menší plíšečky asi 1m x 0.5m. Jestli právě zkoušíte stříhat takový plech nůžkama, mohu vám říct, že to moc dobře nejde. Lepší je použít kmitosku (elektrická kmitací pilka). Dělá strašný rámus, ale řeže krásně a poměrně rychle.
Jakmile jsem dostal plíšky do dílny (což je kout předsíně našeho dvoupokojového bytu), načrtl jsem na něj tři základní pruhy (hlavní obruč obvodovou a dvě žebra), očnice (brejle) a první trojúhelník asi 22x22x22cm a trošku jsem ho zakulatil (viz obr.) Pojďme se o trojúhelníku bavit jako o segmentu, aby tento článek chytl vyšší úroveň. Nyní nastává platnéřská práce, ze které jsem měl největší strach, neboť jsem nic podobného dříve nikdy nedělal. Abych se navnadil, první jsem potloukl žebra a obvodovou obruč, aby všechno dostalo správný tvar a vzhled, který se mi líbí. Dále jsem odvrtal očnicím díry na oči, vybrousil je a taky poklepal. Do hlavního pruhu jsem ještě vyřezal díry podle očnic (viz obrázek). Na konci dne jsem měl hotovou konstrukci (viz obrázek), kterou jsem naměřil, navrtal a sešrouboval. Asi se ptáte proč jsem to hned nesnýtoval. Jednoduše jsem se chtěl vyhnout tomuto kroku, který by mohl znamenat dlouhodobé odvrtávání nebo odbrušování nýtů, kdyby se něco nepodařilo. A řešil jsem to tak po celou dobu, byť to znamenalo nekonečné rozšroubovávání a sešroubovávání. Prostě jistota je jistota.
Zde můžete vidět onen trojúhelník neboli segment před zpracováním. A taky pár obrázků výroby konstrukce.
Poté, co jsem se navnadil do další práce, jsem uvažoval, jak mám vlastně docílit onoho kulatého tvaru segmentů. Nejdříve mě napadla tradiční možnost koule na řapu. Nicméně jsem nic takového nenašel. Ale našel jsem kus uřezané trubky (viz obrázek), který k tomuto účelu bohatě postačil. A to byl můj absurdní, nicméně výborný nástroj.
Rozbil jsem naši polní kovárnu a zapálil ve výhni a hurá na já nevím co, ale nějak se začít musí, že. Párkrát jsem to poklepal tam, tu, tamhle, tuhle a tak dále. Když už to vypadalo co k čemu, zkoušel jsem to napasovat na žebra zevnitř a dopoklepával, aby tam zapadl. Pak jsem ještě ořízl nadbytečné kusy, a měl jsem první kus hotový (viz obrázek). Takhle jsem pokračoval i s ostatními segmenty.
Zde můžete vidět, jak vypadal můj supernástroj, ale taky první hotový segment.
Abych mohl segmenty do konstrukce pěkně přimontovat, nebylo možné všechno najednou navrtat a pak sešroubovat, protože by to prostě nesedlo. Takže jsem navrtal dírky do žeber a pak jsem postupně přikládal segment k žebru, vyvrtal dírku, sešrouboval a šel na další. Takto mi výplň krásně dolehla na žebra. Následovalo nýtování, které doufám nemusím popisovat. Jenom bych se s vámi podělil o můj způsob, jak nýtovat vrchní, špatně přístupnou část helmy. Protože nemám platnéřské kladivo s dlouhým nosem, musel mi někdo držet helmu, zatím co já jsem pomocí delší tyčky a kladiva nýty rozklepával. No a tím by byla přilba skoro hotová, až na to, že jsem se rozhodl pro helmu černou. Takže jsem ji načernil ohněm a voskem.
Dále jsem přimontoval kroužkový závěs. Tento krok si vyžádal navrtání padesáti dírek po spodním okraji helmy. Abych neodíral čelistmi vrtačky černou vrstvu na helmě, vymyslel jsem si fintu, která by se možná hodila i některým platnéřům, aby jim kolem nýtů nezůstávaly rýhy. Finta spočívá v tom, že si na vrták nasadíte malou gumovou nebo koženou podložku. Jednoduché, ale účinné, když máte vrtačku do ruky, a nemáte postřeh brankáře.
Helma hotová, a já konečně spokojený a šťastný, že mám přilbu, kterou jsem si sám vyrobil a která by mě jinak stála velikánské peníze.
Autor článku a hrdý majitel přilby: Jakub Valgard Zbránek.
