Mořeplavectví a lodě vikingů

Jelikož oblasti v nichž Vikingové žili, byly převážně v těžko dostupných místech, a zároveň byly přímořské, nasnadě byla vždy cesta po mořích a řekách. Mořeplavectví se začalo rozvíjet již v dobách před-vikingských (před 8.stol.), ovšem největší slávu zažilo v jejich éře a po ní (8.-13.stol.) V prvé řadě si řekněme jak se lodě rozdělují.

První kritérium je účel. Podle něj dělíme lodě na nákladní a válečné. Ale bez ohledu na druh využití těchto plavidel byla technika jejich stavby identická.

Nejprve se vytesal přední a zadní vaz z jednoho kmene stromu a kýl z kmene druhého (materiál vždy dub i když se ostatní části lodi vyráběly z borovice, břízy, jasanu, olše nebo vrby). Plaňky (postranice) se připevňovaly ke kýlu jedna řada po druhé, každá další překrývala tu předešlou (Klinerova konstrukce obšívky). Plaňky se přitloukaly buďto železnými hřeby nebo dřevěnými kolíky (podle oblasti výroby). Spáry, opět podle oblasti výroby, se utěsňovaly nadehtovanou koudelí nebo provazem a nebo mechem a dehtem (Rusko). Plaňky byly poměrně tenké, na větších lodích kolem 25mm nebo 43mm. Teprve poté se přidávala vnitřní konstrukce. Žebra byla nejprve přidělána k trupu příčně ke kýlu, což zaručovalo pružnost celku, ovšem na úkor vodotěsnosti, takže voda musela být při každé plavbě vylévána. Nad žebra se upevňovaly (horizontálně) fošny, na které se přidělávala paluba lodi. Paluba nebyla přímo spojena s trupem lodi - což opět zvyšovalo pružnost. K většině těchto úkonů byla použita pouze sekera a teslice a to i k těm nejjemnějším pracím. Stěžeň byl připevněn za pomocí dubové vzpěry tvaru "L" na kýl lodi (vertikála podpírala přední část stěžně). Dále byl stěžeň připevněn lany ke straně lodi a ke přídi a zádi.

U plachty si dnes nemůžeme být stoprocentně jisti z čeho nebo jak byla vyráběna, jelikož se nám nedochovaly žádné archeologické nálezy. Ovšem podle mincí a tapisérie z Bayeux si alespoň představíme jak vypadala. Plachta byla pouze jedna, obdélníková, připevňovala se na horní ráhno a dala se složit na stojany tvaru "T" které se umístily na palubě lodi. Díky její abnormální pohyblivosti se loď mohla pohybovat i velmi ostře proti větru. Její šířka bývala rovna polovině délky lodě. Za pomoci této plachty a za příznivého větru drakkary běžně dosahovaly cestovní rychlosti 10 - 12 uzlů (18,5-22 km/h). S touto rychlostí byla loď schopna urazit až 310mil (500km) za den. Další výhodou byl nízký ponor, jehož zásluhou bylo možno přistát až na mělčině při pobřeží a rovnou vstoupit na pevninu.

Vesla se nejčastěji vyráběla z borového dřeva a mohla být dlouhá až 6 metrů. Počet vesel se lišil podle délky lodě, nejčastější počet byl 30 vesel. Uchyceny byly v postranicích mezi jednotlivými žebry ve vyvrtaném otvoru, rozšířeném tak, aby se jím protáhl i list vesla ukládaného do lodě. Zatékání vody do lodi kolem otvoru bránila kožená manžeta upínaná kolem vesla. Veslaři neměli řádné pevné lavice, při veslování seděli na truhlách se svými osobními věcmi. Za bezvětří mohli veslaři dosáhnout až 5 uzlů (cca 9 km/h). S použitím karabáče (u otroků) jste samozřejmě mohli dosáhnout i větší rychlosti.

Kotva se zpočátku používala římského typu s vyvažujícím příčným břevnem na konci, které zajišťovalo zabodnutí jednoho z háků do dna. Pozdější, tzv. normanská kotva, již příčné břevno neměla - čtyři i více háků zajistily, že se kotva vždy alespoň jedním někde zachytila (kotva tohoto typu se používá dodnes).

Nákladní lodě (neboli Knarr, Knorre) měli za úkol převážet zásoby pro kolonie nebo dovážet zboží do měst. Od sudů s pivem přes drahé zboží až po dobytek (a ne jen ten lidský). Tyto lodě byly stavěny tak, aby poskytly dostatek místa pro náklad, aby je mohla ovládat malá posádka a aby obstály i rozmary počasí. Oproti válečným byly bachratější s poměrem stran 4:1. Měly vyšší boky a větší palubu. Vesla byla umístěna jen na zádi a na přídi. (Skuldelev - 16,3m  přibližně s tuctem námořníků)

Válečné lodě (langskip) dělíme podle dalších kritérií a to jsou délka a počet vesel. Dělíme je na snekkary, skeidery a největší drakkary. Nejmenší jsou snekkary. Jejich délka se pohybovala kolem 25 m, šířka 5 m a ponor byl necelé dva metry. Posádka byla rozdělena na dvě části. Veslaři, jichž bylo 40 a 50 vojáků. Název dostala podle vyřezávané hlavy hada na přídi. Skeider byla totožná lod´, ale dosahovala více metrů. Drakkar byl nejpoužívanější vikingskou válečnou lodí v 8. až 13. století. Jejich hlavním poznávacím znamením byla ze dřeva vyřezávaná, na přídi umístěna hlava draka. Ta měla jak magický, tak i vojenský význam. Byly přibližně o 10-15 m delší, dva metry širší a měl o necelý metr větší ponor než snekkar. Velikosti odpovídala i posádka, kterou tvořilo až 60 veslařů a 200 vojáků. Všechny tyto lodě byly stavěny tak, aby byly rychlé, snadno ovladatelné a aby uvezly co největší počet mužů. Poměr délky k šířce byl 7:1 Pomocí bočního kormidla, umístěného na pravé straně lodi (mělo tvar křídla letadla, což lodi zabraňovalo přirozeně zahýbat doleva a rovněž snižoval tlak na kormidlo samé), mohl celou lodí i přes její velkou délku snadno pohnout jediný muž.

Nálezy: Gokstad (osobní nebo nákladní) ,Oseberk ( 9.stol. pohřební), Roskildefjord a Skuldelev (potopeno několik k sobě svázaných lodí, 11.stol.), Sutton Hoo (anglosaská pohřební, Anglie, před vikingy)

Kam až Vikingové dopluli:

Takto vybaveni a s touhou po nových objevech a s odvážným srdcem byli vikingové předurčeni k obeplutí tehdy známého i neznámého světa. V ostatních evropských zemích často plavba po moři znamenala pouze cestu podél pobřeží. Vikingové však podnikali přímé plavby přes Severní a Baltské moře a dokonce i přes Atlantik. Při plavbách se orientovali zejména podle pobřeží a zdaleka viditelných orientačních bodů, které znali buďto z vlastní zkušenosti, nebo z vyprávění jiných mořeplavců. Oblast, ve které se nacházejí, dokázali určit i podle barvy moře. Nejpravděpodobnější variantou jak se orientovali na volném oceánu je, že se drželi jedné zeměpisné šířky až dopluli na pobřeží a teprve pak se vydávali na sever nebo na jih. V oblastech kde se plavili, je trvale viditelná Severka a aby se drželi jedné zeměpisné šířky, museli se jen ujistit, zda zůstává ve stejné výšce nad obzorem. Překonanou vzdálenost odhadovali podle přibližné rychlosti a uplynulého času.