Pohanská přikázání

V stínu lesa život tvůj,
srdce, kosti opatruj,
v šeru stromů, v tichu lesů,
v rytmu deště, v třesku hromů.

Srdce černé a krev rudá,
dar co dala matka půda,
dcerou země, synem lesa
sestry ptákům, bratry vlka.

Pán sám sobě, sluha smrti,
dávat krev a plodit děti,
láskou planout, hasit zášť,
přítel věrný je tvůj plášť.

Tato slova chraň sám v sobě,
nedovol, ať ztichnou v hrobě. 

			

Mrazuvzdor a srdcebol

Nebe čarami je zjizvené,
rudou září zalité,
a mě svírá štěstí a žal,
trhá mě na cáry, kusy skal.

Kroky vysilují moje tělo,
moje tělo,
to co z něho zbylo,
zbylo mi v něm jen srdce žal.

Mráz a vítr chladí moji kůži,
žízeň hrdlo mé souží,
já stále kráčím šeru vstříc,
mrazu nastavuji líc.

Jak dál, kam upínat svoji mysl,
do čeho vložit života smysl,
jen krok za krokem,
být sám sobě otrokem.

Jak říci, co ve svém srdci mám,
co pro mě znamená,
jen stále kráčet, sám.

V srdci i na cestě sám,
překročit polí lán,
polí lán pokryté ledy,
to jsou jen prázdné cely.

V duši plno lásky a něhy, 
kdo znásobuje sázky,
sázky na mé srdce ... 
Toť jsou jen ženy, ty krásky.