Konec Berserkrů v Čechách VI. Dne 10. března roku 2012 se v Praze na místě zvaném Kunratický les odehrála jednodenní bitva nazvaná Konec Berserků v Čechách, přesněji její šestý ročník. Pořadatelem byla pražská skupina Einherjar a pro naši skupinu byla událost významná především tím, že se zde poprvé sešlo všech šest jejích členů, aby konečně vyšli jeden vedle druhého ve zběsilou řež s protivníkem.
Každý ze členů se na akci dopravoval po svém, takže kompletně jsme se sešli až na místě smluveného srazu, což byla stanice metra Kačerov, o desáté hodině ranní. Toto setkání beru jako moc příjemný okamžik, přestože tehdy jsem půl skupiny viděla na vlastní oči poprvé v životě. Někdo přišel už v plné zbroji a od hlavy k patě dobový, jiný zase v civilu, a vyskytly se i poměrně vtipné kombinace, jako třeba lamelová zbroj vykukující zpod šusťákové bundy a podobné. Od samého počátku vládla přátelská a natěšená atmosféra - a těšit se doopravdy bylo na co.
Přesun na samotné místo konání proběhl autobusem, a to už v poměrně úctyhodném počtu. Hezké bylo třeba i to, když do autobusu plně obsazeného a narvaného tlupou po zuby ozbrojených pohanů nastoupili dva překvapení strážci zákona v reflexních zelených vestách a když jsme poté vystupovali, nezbylo jim než uvolnit nám všem cestu ven. Po nedlouhém pěším přesunu jsme se ocitli na jednopruhové asfaltce nad lesem, kde jsme se, podobně jako na předchozí akci (Blakkr Ulfr V), připojili k těm, kdo přijeli ve vlastních plechových povozech. Tam také proběhlo konečné převlékání, dozbrojování a zkrátka doladění válečné image.
Ve výsledku nás byla opravdu slušná menší armáda. Asi šedesátka bojujících (doprovázená hrstkou spřízněných civilistů-fotografů) přepochodovala níže do nitra lesa, kde jsme se dle typu naší výzbroje, skupinových vazeb a vlastního uvážení rozdělili na dvě vyrovnané poloviny. Celá bitva byla totiž pojata jako potyčka Vikingů a Normanů, takže zatímco na jedné straně se utvořil houf seveřanů, druhá se zaplnila především nositeli mandlových štítů.
Konečně se dostalo na samotné střety. Prvních několik se odehrálo na rovince přetnuté příkopem, na jehož dně se bělal zamrzlý potok, a to celé bylo přehrazeno pouze dvěma úzkými lávkami. Nemálo ozbrojenců skončilo dole, avšak na druhou stranu to bylo moc pěkné rozpoložení pro pohrávání si s taktikou. Ti s nepříliš těžkou zbrojí si troufali příkop přeskakovat, lávky byly přirozeně pod neustálým bitevním zájmem obou stran a ke slovu se dostávalo i všemožné obíhání a jiné zákeřnosti. Tehdy se také odehrála "hra" s vlajkou, kdy měl vlajkonoš překonat hranici potoka, proběhnout nepřátelskou řadou a dostat se i s praporem na cestu, čímž by byl střet vyhraný. Jenže jakousi neblahou shodou okolností (bohové či ostatní válečníci opět prokázali svůj smysl pro humor?) jsem byla tímto vlajkonošem učiněna já, a tak šance na výhru zřejmě padla zároveň se mnou poté, co jsem si plnou rychlostí naběhla na jakéhosi zákeřného kopiníka.
Po tomto bojovém "vyblbnutí" následoval krátký přesun a další kolo, a tak tomu bylo i nadále. Za zmínění stojí hry jako třeba Bludiště - představte si něco jako svatoborské mosty, jenom v lese, po trojicích a s naprosto zklikacenou trasou. Další zajímavá hra Zajatci - dvě vojska + v záloze posily, přičemž jedni vedou řadu osmi zajatých válečníků, spoutaných a zbavených zbraní, a ti druzí se je snaží během útoku osvobodit.
Nakonec se dostalo i na záležitosti naprosto klasické a v praxi mnohokrát ověřené, jako jsou například turnaj nebo Kruh zrady. To už jsme se nacházeli na podlouhlé louce, z jedné strany ohraničené potokem (a lesem) a z druhé cestou (a překvapivě opět lesem). Zde vzniklo také hned několik pozoruhodných situací a v neposlední řadě i první ryze skupinová fota.
Závěr samotné akce se nesl v duchu posledních cvičných soubojů například mezi členy skupiny, a nakonec se celý zástup bojovníků začal rozcházet stejně postupně, jako se ráno sešel. Nebylo to však vůbec tak pochmurné, jak by z těchto slov mohlo znít, neboť mnozí využili příležitosti poctít bohy pivem a medovinou (a své žaludky jídlem) v místních krčmách, jak už tomu ostatně bývá.
Závěrem - a věřím, že na tomto se jako skupina shodneme všichni -bych chtěla vyjádřit dík Einherjar, že se jim povedla stvořit a zorganizovat tak milá a úspěšná bitevní akce; přítomným fotografům za velmi povedenou dokumentaci; všem spolubojovníkům za skvělou společnost i rovnou šanci změřit síly a schopnosti... a v neposlední řadě samozřejmě našim pohanským bohům, že nám zůstali příznivě nakloněni, pro bitvu nám dopřáli svou ochranu a hlavně možnost naplno si ji užít.
Za skupinu Marobud
Freygerd Vídarssdóttir
(Fotografie zapůjčili Patrick a Tery Marion Elizabeth Wolf)
Další fotografie
